Jak poznat Petrohrad (na vlastní pěst) | tipy

Do Ruska potřebujeme vízum. Budeme tedy předpokládat, že turista zvládl všechny prvotní úkoly a stojí na letišti v Sankt Petěrburgu. Co nelze přehlédnout, jsou varovné cedule upozorňující, že se turista musí do tří dnů přihlásit k pobytu na OVIR (a první den už běží).

Na OVIR (Oddělení víz a registrace) je nutno jít s hostitelem, který za návštěvu přebírá zodpovědnost. Úřední dny a hodiny jsou omezené, takže není radno otálet. Hostitel s sebou musí mít pas a vyplněný formulář. Rusové vlastní byrokracii znají, takže jsou pokorní a trpěliví. Cizince způsoby na úřadě šokují. Ale není jiné volby. Čekání v malých a přelidněných místnostech trvá několik hodin. Není vhodné jakkoliv žertovat nebo klást otázky (ani když úřednice během jednání beze slova odejde od okénka a už se nevrátí). Cílem je získat razítko.

Hlavní dorozumívací jazyk je ruština, a to i v místech, kde by člověk předpokládal alespoň elementární použití nějakého světového jazyka. Mladí lidé se sice učí angličtinu, ale nejsou na postech, kde je jazyku třeba. Jenom v klíčových turistických objektech jsou k mání volkmeny s anglickým (nebo jiným) průvodným textem. Jestliže turista neumí rusky, je lepší - vzhledem k podobnosti jazyků - v některých zásadních situacích mluvit česky (například informace o cenách, kde může dojít záměně celých řádů).

Při cestě do stanice Puškin (Carské Selo, asi 30 kilometrů od Petrohradu) je výhodné využít příměstský vlak. Pozor, nejsou v něm toalety. V hlavní sezoně je třeba počítat s minimálně dvouhodinovou frontou na vstup do Jekatěrinského paláce. Je možno zakoupit si povolenku pro focení interiérů, ale Jantarovou komnatu je zakázáno fotit.

S frontami je třeba počítat při vstupu do všech památek. Pozor, Rusové jsou mezi sebou stále zvyklí na „pořadníky“ ve frontách. Proto se může stát, že se úsek fronty nejblíže ke vchodu tvořený domorodci náhle rozroste o početnou skupinku, která si jen na hodinku někam odskočila. U pokladen jsou Rusům poskytovány nejrůznější slevy až úlevy na vstupném (vojáci, matky a vdovy po hrdinech a podobně). Může se přihodit, že voják v důstojnické uniformě jde přímo k pokladně. Nikoho to nevyvede z rovnováhy. Úcta k vojsku je značná. Zahraniční turista nedostává žádné slevy, naopak obvykle platí vyšší vstupné.

Na všech nádražích, stanicích metra, ale i na některých dalších „strategicky důležitých“ místech platí zákaz fotografování. Turista se o něm častokrát nedozví, dokud mu nějaký dozorce nepoklepe na rameno. Jakékoliv vysvětlování je marné. Vtipkování se důrazně nedoporučuje. Fotoaparát ani kameru s již nafoceným zakázaným obsahem ale dozorci nezabavují, ani se nedožadují vymazání snímků. V některých případech dozorce vymáhá pokutu.

Ve městě funguje síť městské hromadné dopravy: autobusy, metro, tramvaje, trolejbusy. Je výhodné koupit si časovou permanentku, která platí na všechny prostředky (s vyjímkou autobusů provozovaných soukromými společnostmi). Jízdní řády jsou na zastávkách vyvěšeny, ale dá trochu práci vyznat se v nich. Kromě metra lze v prostředcích platit hotově (průvodčímu). V taxislužbě panuje dokonalá džungle – večer „taxikaří“ zřejmě každý, kdo má auto a čas. Ceny je vhodné domluvit si předem. A cestovat raději ve dvou.

Metro je v Petrohradu asi nejspolehlivější prostředek, v některých stanicích je trochu ztížené nastupování a vystupování (stanice „uzavřeného“ typu), proto je nejlepší řídit se chováním místních. Protože se jedná o strategický bod (kryty pro válečné situace), platí zde zákaz fotografování. Nejlepší je věnovat první cestě metrem více času, prohlédnout si je a pokusit se proniknout do specifika. V uzlových přestupních stanicích je někdy nepřehledná situace, což by mohlo vadit, kdyby cestující hned při první jízdě metrem spěchal (třeba na vlak).

Hostitel, který podepsal pozvání a zodpovědnost za turistu, obvykle nechce, aby se turista pohyboval městem sám. A když, tak sdělí soubor rad a eventuálně i zákazů, které Středoevropan většinou už nechápe: neprocházet se po městě v noci, nedávat se do řeči s lidmi jiných republik bývalého Sovětského svazu (zejména z jihovýchodních oblastí) a podobně. Je třeba si být vědomi, že nad čím jako turisté mávneme rukou nebo se tomu zasmějeme, může po našem odjezdu hostiteli náramně zkomplikovat život. Hostitel vysvětlí i některé jevy, které by mohly udivit (například pojízdné toalety na chodníku).

Petrohrad není jen plný carských památek známých z encyklopedií a turistických bedekrů, ale i upomínek na komunistickou minulost. Komunistickým symbolům a sochám Lenina se nikdo nediví, a pozor, nedělají si z nich legraci, nejsou myšleny jako recese. Není malá část obyvatel Petrohradu (zejména vyššího středního a staršího věku), kteří jsou ochotni v kteroukoliv dobu nadšeně vyprávět, jak se v Leningradu za sovětů žilo dobře. Nejlepší je hovor ukončit zdvořile pronesenou frází: „Izvinite, ja něpanimaju“.