Jak poznat Arad v Rumunsku | tipy

Město Arad leží v západním Rumunsku asi 50 kilometrů od maďarských hranic. Od roku 1920, na základě Trianonské dohody, je rumunské, do té doby patřilo k Rakousku-Uhersku. V Aradu žije podle městské statistiky 183 939 obyvatel (2014). Uvádí se, že v Aradu je nejvyšší příjem na obyvatele z celého Rumunska. Arad má přebohatou historii, ale ta je dohledatelná z jiných pramenů. Nabízíme praktické zkušenosti, které může využít turista při návštěvě Aradu.

Pojedeme-li do Aradu vlakem, musíme nejdřív do Budapešti (přímé vlaky z Prahy, a nebo s přestupem v Břeclavi od Olomouce a Ostravy). Vlaky od nás přijíždějí na nádraží Keleti (Východní), odkud také odjíždějí vlaky do Rumunska (do Bukurešti). Arad je na trati. Rumunsko není v Schengenském prostoru, a tak nás na hraničním přechodu Lököshaza (Maďarsko) a Curtici (Rumunsko) nesmějí překvapit kontroly celní policie. Jestliže má někdo český občanský průkaz starého typu (stále platný), může se stát, že z něj jsou rumunští celníci překvapeni a budou ho důkladně zkoumat, případně i konzultovat. Ale dopadne to dobře.

Sehnat ubytování v Aradu není problém, pakliže si člověk vzpomene včas. Arad je město s bohatým obchodním a kulturním životem, sídlí v něm dvě univerzity s mnoha fakultami, a tak v něm chtějí přespat nejen turisté, ale i lidé přijíždějící z pracovních či jiných důvodů. Spolehnout se na poslední chvíli a shánět něco až na místě se může nevyplatit. Hotely a penziony mívají své webové stránky a jsou zaregistrovány v různých on-line rezervačních systémech, takže není problém vybrat si a objednat z domu. Na webu je také možno prohlédnout si zařízení a případně přečíst reference. Penzionu, který se prezentuje na internetu a v mezinárodním systému, lze věřit. Oficiálně je v Aradu k dispozici 1300 lůžek. Cena je různá. S veškerým pohodlím se lze ubytovat za deset euro na osobu (viz foto).

V Aradu je hustá síť městské dopravy. Zajišťují ji autobusy a tramvaje (české a vysloužilé německé - „dederonské“). Systém linek je dost obtížné zjistit, ale v informačním centru nebo i v nějaké cestovní kanceláři poradí. Je dobré si to zapsat do mapky. Jízdenky jsou jednorázové, nepřestupní. Prodávají se ve stáncích, které bývají poblíž zastávky. Lístek na celý den nelze koupit.

Město Arad vydalo turistické mapy (formátu našich turistických map), na kterých jsou označeny významné památky. Mapa znázorňuje celé město, na druhé straně detail centra, je přehledná (a ulice jsou řádně značeny po každé křižovatce). Za dva dny lze obejít všechna doporučená místa, ale člověk se našlape, i když jsou skoro všechny zajímavosti soustředěny v docházkové vzdálenosti od centra. Mapky lze získat v informačním centru (Bulevardul Revoluţiei, hlavní třída), v cestovních kancelářích či na recepcích hotelů a penzionů.

Aradem protéká řeka Mures (Mureš), která vytváří výraznou širokou smyčku. Území kolem řeky je upraveno jako městská rekreační zóna: parky, dětská hřiště, sportoviště, letní restaurace (i „pražská“ s českým pivem ve štítu). Uprostřed smyčky je ostroh. Je na něm plovárna, kurty, hřiště a chatová osada. Na ostroh je možno za mírný poplatek přejít po „lodičkovém“ mostě.

Při pohledu na mapu turistu zaujme nápadná pravidelná hvězdicovitá fortifikační stavba ve středu ostrohu. Pouhým okem jsou vidět dvě věže kostela (při použití dalekohledu je poznat, že jsou v troskách). Jedná se o rozsáhlé opevnění zbudované v éře Marie Terezie připomínající třeba pevnost Terezín nebo Hradec Králové. K pevnosti se z ostrohu (od řeky) nedá nijak oficiálně dostat. Když se odvážní přesto podle mapy k pevnosti vydají, musí překonat křoviny, výmoly, příkopy, až narazí na vyšlapané stezičky vedoucí mezi hradbami. Pevnostní stavby stojící mimo hlavní hradbu je možno zvenku si prohlédnout, do některých nahlédnout (někdo očividně i vstupuje). A pak se zjeví hlavní hradba, vstupní brána, vojenský „špaček“ – a rovněž omšelé tabule s důraznými upozorněními, že se nacházíme v přísně střeženém vojenském prostoru (ale to střežení není evidentně tak přísné). Od brány vede příjezdová cesta, která poslouží k rychlému úniku a dovede na krk ostrohu. Podle místních je pevnost přísně tabu, bez ohledu na právě panující režim. Aradští by byli rádi, kdyby se pevnost opravila a alespoň částečně sloužila třeba i jako turistická atrakce. Jednání jsou ale prý na mrtvém bodě.

Arad patřil do Sedmihradska, a tedy do Rakouska-Uherska. Vliv Vídně je patrný na architektuře města. Málokde se vidí tak rozsáhlý soubor impozantních secesních budov jako v Aradu. Některé jsou sice v dost zuboženém stavu, ale je evidentní, že postupně procházejí rekonstrukcí. Při posunu mezi památkami je proto vhodné dívat se vzhůru, protože jen nejvýznamnější secesní stavby jsou na mapce označeny. V některých ulicích to je tak, že co dům, to stavební skvost.

Doby, kdy se v rumunských obchodech dal sehnat je obilný šrot a v ledu zamrzlé kusy ryb, jsou pryč. V Aradu je mnoho obchodů, super a hypermarketů i nám známých společností. Mimo jiné Spar, Penny, Billa, Carrefour, Kaufland a další. Nákupní prostředí je evropský standard. Regály přeplněny zbožím, nutno přiznat, že výběr je širší než u nás. Ceny jsou stejné nebo o něco nižší. Z rumunských výrobků (jsou označeny vlaječkou) stojí za ochutnání jogurty, smetanové výrobky, sýry, různé pasty z ryb a kaviáru. Velmi levné jsou čokolády a mlsky (i známých značek). Je možno platit kartami, jen v malých obchodech karty neberou – stejně jako u nás.

V Aradu lze jíst v restauracích, ale nejsou „na každém rohu", jako třeba u nás (na mapě města jsou ovšem vyznačeny). A skoro vůbec tam nejsou vidět nějaké pivnice, či jiné „nálevny“, aradští vysvětlují, že to je z preventívních důvodů. Jenže turista ani nechce ztrácet čas posedáváním po hospodách. Najíst se dá u různých stánků: vynikající mititei (obdoba nám známého čevabčiči), klobásy, vepřové a kuřecí speciality, všelijaké pečivo s náplněmi (sladkými i slanými, prodávají se i z okénka v obchodě na chodník). A pak všudypřítomné nadnárodní „hotdogy“, pizza, hamburgery (je zde i McD), kebab a podobně – jako ve všech evropských městech. Ceny jsou srovnatelné s našimi. Co je ale velmi levné, je místní dobré víno prodávané i ve stáncích (třeba na tržnici) a pálenka tuica (čteme cujka). Mívá 52 až 65 procent a je nabízena po sto gramech. Lze požádat o poloviční množství.

V český neprospěch ukazuje jazyková vybavenost Rumunů. Že i v dobách komunismu hovořili skoro všichni francouzsky (a velmi neradi rusky), je známá věc (historické vazby na Francii). V současné době mluví kromě francoužštiny i německy, a když vidí, že se turista „nechytá“, omluví se, že je jejich angličtina slabší, a přejdou do angličtiny. Když vidí turistu váhajícího nad mapou, přijdou k němu a nabídnou pomoc v jazykové mutaci podle turistovy znalosti řečí. Mladší se řeči naučili v postkomunistických školách. Lidé středního věku vysvětlují, že se po pádu Ceaușeskova režimu sami učili řeči, aby měli v nové společnosti lepší uplatnění. Pro člověka neznalého rumunštiny je výhodou, že se jedná o románský jazyk, takže z mnoha slov je patrný latinský základ. Je to výhoda při čtení různých nápisů, označení a podobně. Mluvené rumunštině rozumět není.

Cestujeme-li vlakem, musíme si ke zpáteční jízdence koupit povinnou místenku. Prodává se na nádraží. To platí i pro případ, že bychom chtěli vlakem pokračovat dál po Rumunsku.